sobota, 11. července 2009

Rychlebské hory 2007 - 3. a 4. den

Třetí den ráno jsme se probudili poměrně brzy, když kolem nás projelo auto nějakých lesních dělníků, kteří si nabírali vodu z nedalekého pramene. Rychle jsme zbalili stan, protože stanování přeci jen není vůči zákonům úplně košer a jali jsme se snídat v dřevěnném přístřešku, u kterého jsme spali.

Kolem osmé (možná), jsme vyrazili do kopce (po zelené), napojili se na žlutou a úspěšně zdolali nejvyšší horu Rychlebských hor Smrk. Respektive jsme došli ke směrníku Smrk, zda-li jsme byli na vrcholu, netušíme. Chvíli jsme si užívali ten dobyvatelský úspěch a když už jsme toho měli dost, vyměnili jsme mapu Rychlebské hory a Lázně Jeseník (KČT 54) za mapu číslo 53 - Králický Sněžník.

Ze Smrku jsme po modré slezli na Brousek, kde jsme se po zelené vydali na Císařskou loveckou boudu. Bouda tam je, ale od dob císaře pána ji asi nikdo nepoužíval. I nezdrželi jsme se dlouho a pokračovali, teď už po červené, na Paprsek. Máte-li žízeň či chuť občerstvit se, máte možnost právě tady. Z Paprsku jsme začali klesat na Medvědí boudu, kde si žádné občerstvení nekoupíte, zato se naštvete, protože budete stoupat na Kunčickou horu. V dálce už je vidět Králický Sněžník, tak mu můžete zamávat a pokračovat klesáním do Kladské brány. V tomhle úseku bacha, značka odbočuje z cesty do lesa (doleva), tak ať to nepřejdete. V Kladské bráně je opět možnost koupit pití a nějaké to kokino. Moc jsme se nezdrželi, věděli jsme, že ještě chvíli půjdeme. A taky jo.

Z Kladské brány jsme po červené zase stoupali, záchytný bod na trase je kaple P. Marie. Kromě kaple tam nic není, takže jsme jen lehce odfrkli a pokračovali k Adélinnému pramenu (prostě je ten pramen Adély a basta fidli). Doplnili jsme zásoby vody, protože ta, co jsme měli, došla a ta, co nedošla, byla nějaká skyslá. Od pramene jsme mákli jak dobytci, protože ač už to není na vrchol Králického Sněžníku daleko, je to makačka, kór ve vedru, v jakém jsme šli.

Na vrcholu jsme stanuli, po opláchnutí se v Moravě, kolem čtvrt na šest SELČ. Dali jsme snad povinné vrcholové foto (ikdyž na Smrku žádné nebylo), pokochali se a začli sestupovat údolím Moravy, což znamená sejít po červené k chatě Franciska a pak po žluté přes lavinnový svah, dostat se na druhý břeh Moravy a pokračovat do Dolní Moravy, kde jsme přespali.

Čtvrtý den...

...píšu sem, jelikož to byl jen půlden a nemá smysl ho řadit samostatně.

Ráno jsme vstali v 5.55, abychom stihli autobus do Králík v 7.05, což se nám povedlo, takže jsme byli spokojení. A ani nám moc nevadil ten déšť, co na nás padal (to déšť občas dělá), protože to byla vítaná změna po třech dnech tropů. Autobusák byl ochotný a svezl nás až na nádraží ČD, kam pro nás přijel osobní vlak do Štítů, do kterého jsme nastoupili a který jsme opustili v Mlýnickém Dvoře, ze kterého jsme se vydali po žluté na Bukovou horu, ani bych neřek, jaká to bude prasárna. Z Bukovky jsme po modré sešli do Čenkovic, údolím Čenkovičky prošli do Bystrce a z něj furt po modré do Jablonného. Dveře od vchodu jsem otvíral, když hodiny odbíjely dvanáctou.

Sečteno, podtrženo: krásný, leč náročný tří a půl denní výlet krásnými horami. Tak asi tak.

Weby, na kterých jsme čerpali informace:

Rychlebské hory 2007 - 2. den

Ráno jsme se, jsa unaveni ze včera, probudili docela pozdě a posnídali chutnou a vydatnou stravu. Dobře, kecám, ale zní to pěkně. Vyrazili jsme zpátky tam, kde jsme se včera odpojili, protože Podolák chtěl mermomocí vidět Račí údolí. Zelená je na mapě (na tom úseku, kde jsme nešli) kreslená jako pružina. A skutečně, kdo má rád svoje kolena, neměl by se radši do sestupu pouštět. Hned naproti směrovkám je budova opuštěné tančírny, i po těch letech vypadá pěkně. Po modré jsme si pak prošli údolím a po kilometru a půl jsme se dostali na místo, kde jsme včera večer prováděli hygienu. Dalších 1500 metrů znamenalo rozhodnutí - modrá vs. červená. Vzhledem k tomu, že červená značka stoupala a ještě k tomu stoupala na mýtinu (i v údolí bylo vedro), rozhodli jsme se pro modrou.

Asi tři kilometry od křižovatky je směrovka Buk, na které jsme modrou změnili za žlutou. Žlutá značka se tak všelijak klikatí a funguje jako spojka modré s červenou, ke které nás asi po třech kilometrech dovedla. Po červené jsme pak pokračovali na Hraničky, opuštěnou to vesnici v níž nyní stojí jediná chalupa. Na Hraničkách je, kromě toho, že to byla kdysi vesnice, zajímavé i to, že se pod směrníkem nachází vrcholová knížka, ač široko daleko žádný vrchol není. V nedaleké turistické boudě jsme poobědvali guláš a vyrazili dál po červené na Špičák. Pod Špičákem je pramen Stráž (nebo tak nějak) a voda z něj tekoucí má asi tak 10°C, málokdo si dokáže představit, jak to pomůže, když z vás leje pot jak z vola.

Na Špičáku jsme opustili červenou a nahradili ji žlutou, po které jsme došli podél hranice ke směrníku Sedlo Peklo. Odtud po modré prudká klesačka (obráceně bych to jít nechtěl) k směrníku Pod Chlumem, odkud to je jen kilometr k Nýznerovským vodopádům, takže hurá k wasserfallu.

Po velice osvěžující koupeli jsme se vydali zpět Pod Chlum, odkud jsme měli v plánu pokračovat dál k chatě pod Sokolí skálou, což se nám sice povedlo, ale turistická nocležna byla obsazena našimi rómskými spoluobčany. Nijak dlouho jsme se nerozmýšleli a stoupali ke Smrku. Zastavili jsme až asi 200 výškových metrů pod vrcholem tam, kde zelenou protíná cesta, a tam jsme postavili stan a přenocovali.

Rychlebské hory 2007 - 1. den

Kterak jsme s kamarádem prošli česko-polskou hranici z Bílé Vody na Kralický sněžník. První díl - Bílá Voda → Rychleby (kdysihrad).

První úkol byl dostat se do Bílé Vody. K tomu nám pomohla skvělá společnost České dráhy. V neděli v 8.13 jsme nasedli do vlaku směr Hanušovice, kde jsme chtěli přestoupit do rychlíku na Jeseník. Asi by to nebyly ČD, kdyby pendolíno R909 nemělo zpoždění. Ale přijelo, a my se tak mohli kochat krajinou sudet další hodinu. Déle po desáté (mělo být krátce, ale zpoždění je svině) jsme vystoupili v Lipové Lázni, kde na nás ochotně počkal osobák jedoucí na Javorník. Vystoupili jsme na hlavním nádraží ve Vápenné a kvůli všem těm zpožděním(já vím, že se opakuju) jsme na autobus místo 35 minut čekali zhruba čtvrt hodiny. I za těch patnáct minut jsme stihli potkat místního lva hospody, který s námi prohodil pár asi kdysi slov a středem silnice pak odjel na své esce. My jsme nastoupili do autobusu a odjeli na sever.

V Bílé Vodě se dá vystoupit na dvou místech: u hospody a u protialkoholní léčebny. My zvolili hospodu, ale bílovodský Baťa otvírá denně snad až od třetí odpolední (proto nechápu, k čemu je tam ta léčebna), takže jsme si vynadali, co jsme to za debili, a po asfaltce vystoupali k léčebně. Celou cestu jsme netušili, nejdem-li tam zbytečně a jestli červená nevede na druhou stranu. Pánbů zaplať, nevede.

Protože jsme měli strach trávit čas u psychiatrického zařízení, vydali jsme se na cestu po červenné turistické značce. Horko bylo jak sviňa (odhadem 30°C), takže jsme se těšili na les. Dupali jsme, dupali, cesta pomalu ubíhala a pak jsme se najednou ocitli u směrníku Růženec na hranici s Polskem, kde se cesta zvedá do závratného sklonu. Po asi tři sta metrech jsme potkali skupinu pěti Poláků, kteří jenom sestupovali, ale vypadali jako by se týden plahočili po Sahaře. Po hodině (ale klidně to mohl být i týden), jsme pochopili, že na Himaláje ještě nemáme fyzičku, a pokračovali. Borůvková hora, kam jsme došli značně vyčerpaní (rozuměj v prdeli) je vysoká necelých 900 metrů (ikdyž Poláci mají na své značce právě 900), je tady rozhledna (grátis) a bufet (kofola za 32,- Kč, pivo 30,- Kč).

Dlouho jsme se nezdrželi a po modré pokračovali dál do Travné. V Travné jsou zajímavé asi jen dvě věci: radioaktivní pramen u kapličky (hned na začátku, směrník je asi o 200 metrů níž) a kostel, který by mohl klidně stát někdy v Praze a nedělal by ostudu. Pořádně nechápu, kdo a proč to tam stavěl. V Travné modrá uhýbá vpravo, ale my, co jsme to šli, už víme, že lepší (asi) je jít po silnici dolů a na zelenou se dostat po asfaltu, tzn. napojit se pod směrníkem Pod Zálesím. Úsek Travná - Nad pramenem je nejhorší 1,5 km, které jsem kdy šel.

Odtud jsme kráčeli, znavení a nasraní, po zelené tak dlouho, až se na ni napojila červená, na kterou jsme hned odbočili a došli na zříceninu hradu Rychleby, kde nás překvapily tři polské důchodkyně. Nechápu, jak tam došly, ale sil měly dost, takže s námi nenocovaly. Aspoň něco. Rozbalili jsme tábor a spokojeně přenocovali.