Kterak jsme s kamarádem prošli česko-polskou hranici z Bílé Vody na Kralický sněžník. První díl - Bílá Voda → Rychleby (kdysihrad).
První úkol byl dostat se do Bílé Vody. K tomu nám pomohla skvělá společnost České dráhy. V neděli v 8.13 jsme nasedli do vlaku směr Hanušovice, kde jsme chtěli přestoupit do rychlíku na Jeseník. Asi by to nebyly ČD, kdyby pendolíno R909 nemělo zpoždění. Ale přijelo, a my se tak mohli kochat krajinou sudet další hodinu. Déle po desáté (mělo být krátce, ale zpoždění je svině) jsme vystoupili v Lipové Lázni, kde na nás ochotně počkal osobák jedoucí na Javorník. Vystoupili jsme na hlavním nádraží ve Vápenné a kvůli všem těm zpožděním(já vím, že se opakuju) jsme na autobus místo 35 minut čekali zhruba čtvrt hodiny. I za těch patnáct minut jsme stihli potkat místního lva hospody, který s námi prohodil pár asi kdysi slov a středem silnice pak odjel na své esce. My jsme nastoupili do autobusu a odjeli na sever.
V Bílé Vodě se dá vystoupit na dvou místech: u hospody a u protialkoholní léčebny. My zvolili hospodu, ale bílovodský Baťa otvírá denně snad až od třetí odpolední (proto nechápu, k čemu je tam ta léčebna), takže jsme si vynadali, co jsme to za debili, a po asfaltce vystoupali k léčebně. Celou cestu jsme netušili, nejdem-li tam zbytečně a jestli červená nevede na druhou stranu. Pánbů zaplať, nevede.
Protože jsme měli strach trávit čas u psychiatrického zařízení, vydali jsme se na cestu po červenné turistické značce. Horko bylo jak sviňa (odhadem 30°C), takže jsme se těšili na les. Dupali jsme, dupali, cesta pomalu ubíhala a pak jsme se najednou ocitli u směrníku Růženec na hranici s Polskem, kde se cesta zvedá do závratného sklonu. Po asi tři sta metrech jsme potkali skupinu pěti Poláků, kteří jenom sestupovali, ale vypadali jako by se týden plahočili po Sahaře. Po hodině (ale klidně to mohl být i týden), jsme pochopili, že na Himaláje ještě nemáme fyzičku, a pokračovali. Borůvková hora, kam jsme došli značně vyčerpaní (rozuměj v prdeli) je vysoká necelých 900 metrů (ikdyž Poláci mají na své značce právě 900), je tady rozhledna (grátis) a bufet (kofola za 32,- Kč, pivo 30,- Kč).
Dlouho jsme se nezdrželi a po modré pokračovali dál do Travné. V Travné jsou zajímavé asi jen dvě věci: radioaktivní pramen u kapličky (hned na začátku, směrník je asi o 200 metrů níž) a kostel, který by mohl klidně stát někdy v Praze a nedělal by ostudu. Pořádně nechápu, kdo a proč to tam stavěl. V Travné modrá uhýbá vpravo, ale my, co jsme to šli, už víme, že lepší (asi) je jít po silnici dolů a na zelenou se dostat po asfaltu, tzn. napojit se pod směrníkem Pod Zálesím. Úsek Travná - Nad pramenem je nejhorší 1,5 km, které jsem kdy šel.
Odtud jsme kráčeli, znavení a nasraní, po zelené tak dlouho, až se na ni napojila červená, na kterou jsme hned odbočili a došli na zříceninu hradu Rychleby, kde nás překvapily tři polské důchodkyně. Nechápu, jak tam došly, ale sil měly dost, takže s námi nenocovaly. Aspoň něco. Rozbalili jsme tábor a spokojeně přenocovali.
0 komentářů:
Přidat komentář
Pokud nemáte účet u žádné z nabízených institucí, zvolte Název/Adresa URL. Nemáte-li stránky, vyplňte popuze svoje jméno do políčka Název. Jestli se chystáte nadávat a nemáte koule na to, abyste přiznali jméno, zvolte Anonymní.